Josef Rous

Jak jsem se stal pamětníkem  PEF, tehdy ještě fakulty Vysoké školy zemědělské v Praze?  Tak, že jsem  na podzim roku 1967, poté co jsem absolvoval přijímací zkoušky spolu se cca 140 spolužáky, zahájil vysokoškolská studia. Josef Rous

Tehdy již byla celá VŠZ přestěhována z Dejvic na Suchdol, s výjimkou několika kolejních míst v Praze. Mezi nimi dominovala kolej zvaná Kolonka (dnes točna tramvají u Špejcharu). Byla to stará tzv. Masarykova kolej postavená ve dvacátých letech dvacátého století jako dočasná stavba.  Tvořil ji soubor několika dřevěných, jednopatrových budov uprostřed parku. Topilo se uhlím, které studenti fasovali vždy v určité hodiny v týdnu. Na patře byla koupelna s teplou vodou tekoucí zhruba od 3 do 4 hodin ráno. Tu většinou spotřebovali kolegové vracející se z noční „výuky“. To vše bylo doplněno nepředstavitelným kraválem, který vytvářely tramvaje sjíždějící z kopečka od Špejcharu na letenskou pláň. Pamatuji na první noc na Kolonce, když jsem tam přijel z vísky, kde mě budil pouze kohout a čas od času maminka, když to vypadalo, že zaspím do školy. Ne tak na Kolonce. Každá tramvaj, která sjížděla dolů, rozdrnčela nejenom své koleje a přilehlé chodníky, ale i okna a celou konstrukci Kolonky. Zdálo se, že se velice brzy celá konstrukce musí rozpadnout. Kde bylo kohoutí kokrhání. Téměř pláč a skřípění zubů doprovázelo spokojené oddychování starších kolegů (byl jsem ubytován se staršími ročníky). První dny jsem si říkal, maminko moje drahá, tady já nemůžu přežít.

Na hluk vytvářený tramvajemi a nad ránem rozveselenými kolegy, kteří se vraceli z nočních procházek Prahou, jsem si však nečekaně rychle zvyknul a jakákoli zmínka o tom, že bych se měl přestěhovat k ústřednímu topení na Suchdol, ve mně vyvolávala stres. Kolonka byla obklopena několika malými menzami v Dejvicích a kioskem s nočním provozem na Špejchaře. Dodnes vzpomínám na nezdravou, ale nepřekonatelnou chuť klobás a točeného piva, lahodnou budapešťskou pomazánku z bufetu naproti a veselé večery ve vinárně Lověna. To vše včetně Kolonky již vzal  stavební ruch v okolí Špejcharu, a tak tato část studentské Prahy,  žije již jen ve vzpomínkách těch, kdo měli tu čest na Kolonce bydlet.

Druhý ročník se stal pro větší část studentů našeho ročníku  nezapomenutelný tím, že jsme ho prožívali v Lánech. V Lánech se bydlelo v zámeckých kasárnách, menzou se stala kuchyně Lesního závodu a přednášky a cvičení, která nevyžadovala technické vybavení, jsme absolvovali v  I. patře nad ložnicemi. Někteří ze studentů i v županu. Tím jak jsme byli uzavřeni na malém prostoru, tak se „utužoval“ kolektiv. Vznikala zde přátelství a některá tak úzká, že skončila stavem manželským (a většina z nich kupodivu trvá dodnes). I kontakt mezi učiteli a námi se zdál najednou bez bariér, a tak se z nás stal pomalu „ročník“. I po 45 letech si můžeme říct, že každý z nás má 120 dobrých přátel. A na potvrzení toho uvádím, že letos bude náš ročník organizovat již 45. setkání po ukončení studií.

Studium v šedesátých letech a dnes je nesrovnatelné. Jenom množství studentů na PEF je řádově vyšší. Když jsme studovali my, znali jsme se všichni navzájem v celém ročníku. Znali jsme všechny učitele, ačkoli ne všichni nás učili. Troufám si tvrdit, že většina učitelů znala téměř všechny studenty v končícím ročníku. Zkoušelo se ústně. Přednášky byly nepovinné. V drtivé většině přednášeli profesoři a docenti. Stejní pedagogové pak většinou zkoušeli. Na PEF byla dvě základní síta, která byla klíčová pro dokončení studia. Ve čtvrtém semestru to byla Politická ekonomie (doc. Jaroslav Mach) a Lineární programování (Metody operačního výzkumu) (prof.Tomáš Gál). V  osmém semestru pak Účetnictví (prof. Jiří  Pišvejc) a Provoz a ekonomika zemědělství (prof. Jaroslav Píč). Především účetnictví a ekonomika byly předměty, které donutily opakovat, případně opustit školu i 20 % lidí z ročníku. A to rok před ukončením studia. Mohu však říci, že pokud bych jmenoval učitele, kteří v nás zanechali největší dojem, pak jsou to právě ti výše jmenovaní.

Studovali jsme ve složité době (Pražské jaro, okupace, normalizace), ale opouštěli jsme školu s titulem, který měl váhu a se znalostmi, které nám umožňovaly kvalitně pracovat jak v zemědělské prvovýrobě, tak ve všech ostatních segmentech agroprůmyslového komplexu.

 Po roce 1989 jsem měl možnost dostat se, v rámci vlastního podnikání, do kontaktů s celou řadou vedoucích pracovníků (vlastníků, ředitelů, ekonomů, technologů) západoevropských společností. Mohu konstatovat, že moje ekonomické myšlení a znalosti se vyrovnaly znalostem mých partnerů. Nikdy jsem si nepřipadal jako ekonomicky nedovzdělaný člověk a za to patří dík především pedagogům.

V posledních letech přisedám na fakultě u státních závěrečných zkoušek. Množství oborů a specializací je neuvěřitelné a množství studentů, kteří  končí státnicemi je podle mého soudu téměř nespočitatelné. Domnívám se však, že specializace je provázena do jisté míry nižšími nároky na znalosti v  nosných oborech a těmi jsou stále účetnictví a ekonomika. Manažer, marketingový specialista, ale i IT specialista, bez toho, aby uměl (se znalostí všech souvislostí) číst účetní výkazy, nemůže být  dobrým manažerem. To stejné platí o mikro a makroekonomických znalostech, přičemž bych největší důraz kladl na marginální ekonomické teorie,  produkční funkce a metody podporující rozhodování. Především ti, kteří budou sami podnikat, nebo se zapojí do velkých podniků, mé stanovisko jistě potvrdí.

Co říci na závěr. Přesto, že už mně není dávno dvacet let, rád se do studijních časů vracím. S oblibou se zúčastňuji každoročních setkání spolužáků. S potěšením se seznamuji se studenty při státních závěrečných zkouškách a doufám, že u nich nevyvolávám hrůzu. Návraty na Suchdol mě vždy potěší. A vždy se budu radovat z toho, když o PEF ČZU uslyším chválu. Co jiného popřát než zdravý rozvoj a pohodu v práci pro všechny pedagogy a studenty, a to jak minulé, současné, ale i pro ty budoucí. 

Absolvent roku 1972

Další články v rubrice

English ☰ Menu